Zdířka

Lék skoro vždycky působí tak, že do něčeho zapadne: do receptoru, molekulární zdířky na buňce. Agonista do zdířky zapadne a zmáčkne tlačítko. Antagonista zapadne stejně těsně, ale nic nespustí, jen místo obsadí. A částečný agonista zmáčkne tlačítko jen napůl. Účinek pak záleží na tom, kolik zdířek je obsazených a čím.

Jak hrát: tlačítky pod obrázkem podáváš léky. Nahoře vidíš receptory a molekuly, které v nich zrovna sedí, dole křivku účinku v čase. Lék z těla postupně mizí, a tak účinek slábne. Drž ho v zeleném pásmu a nepusť ho do červeného, které znamená nebezpečně silný účinek.

Co se tu doopravdy děje

Potence říká, jak málo léku stačí, účinnost, jak vysoko vůbec dosáhne. Lék B je ve hře stokrát potentnější než lék A, ale strop mají stejný. Jako fentanyl a morfin: fentanyl „neumí víc“, jen mu stačí nepatrná dávka, a právě proto je tak nebezpečný. Částečný agonista má strop nižší, jako buprenorfin, u kterého útlum dýchání s dávkou nestoupá tak strmě jako u morfinu, pokud se nekombinuje s alkoholem nebo jinými tlumivými látkami.

Antagonista lék z těla neodstraní, jen ho vytlačí z receptorů a místo obsadí sám. Tak funguje naloxon při předávkování opioidy. Působí ale kratší dobu než mnoho opioidů, a proto se příznaky předávkování můžou vrátit, přesně jako ve čtvrté úrovni. Víc je v kapitole Lék je vlna.

Hra vysvětluje princip a nikomu neradí s dávkováním. Při podezření na předávkování volej záchrannou službu.